První měsíce roku 2014
Bilancování sezóny 2013, aneb třináctka nemusí být nešťastné číslo.
Když jsme se s kamarády v lednu na Kapří pohodě bavili o rybářských plánech na letošní sezonu tak mě ani nenapadlo, že si se mi v letošním roce podaří plány splnit a dokonce přidat ještě pěkný bonus navíc. Sezóna se rozběhla poměrně rychle a já si na první výpravě připsal dvě kapří jedenáctky, celkově dostatek záběrů a byl spokojen. Času málo, občasné nočky, sem tam kapřík. Kamarádi se vrátili z Francie, Přéma měl krásnou šupinatou patnáctku a já mu jí moc přál. Nedostával se čas a nočkama jsem se nedokázal trefit do větších ryb, bylo dost práce a cestování a po jednom návratu jsem si řekl, že jedu alespoň na pár hodin, mělo dost pršet, to s nima pohne… Načasování bylo celkem dobré, příjezd, stavba brolly, nahození, zakrmení a už padaly první kapky, během chvíle obloha zčernala a než jsem stihl připnout plášť kryjící vchod, měl jsem v brolly skoro potopu. Nelenil jsem a místo spánku připravoval montáže a ještě v lijáku silněji zakrmil. Déšť utichl a přišel první kapr kolem deseti, pak další a další, dokrmuji, převazuji montáže, příroda utichá a s ní i záběry. Brzy nad ránem mám záběr a po chvilce už tuším, že je tam… nebudu se více rozepisovat, mrkněte na článek, který jsem napsal:
http://www.mrk.cz/miniclanky.php?id=32028
Dvacka ze svazové vody, můj tajný sen a každoroční optimistický plán splněn.
Někdy se daří a někdy se nedaří. Mně se dařilo i týden následují, ale na jiné lokalitě. Lužnice, řeka mého mládí a mého srdce se smilovala a po letech snahy mi vydala jeden ze svých klenotů, bojovného šupináče 94 cm a 14kg, opět popsáno v „Snovém červenci“, další část z plánu tedy máme za sebou :-§
I když bych po zbytek letošní sezóny neudělal záběr, nemohu být nespokojen… Vyrazil jsem na dvě podzimní výpravičky, 3 a 4 dny a přes enormní snahu jsem se nedokázal dostat přes deset kilo, měl jsem poměrně dost kaprů, když už vzal větší, nedokázal jsem ho zdolat a možná si tak trochu vybíral daň za předchozí štěstí, nicméně jsem si to i tak užíval a znažil se z chyb poučit. Na jedné z výprav zažil můj kámoš a vzhledem k nedostatku mého času tudíž jen občasný rybářský parťák Honza nádhernou sérii pěti ryb přes 10 kilo za odpoledne, kterou po krásné patnáctce završil luxusním šupíkem přes 18 kilo, podotýkám, že jsem neměl nahozeno daleko, moc jsem mu to přál. Ale ani já jsem nezůstal pozadu a zlepšil si svůj osobák, sice v bolenovi, ale i tak dobré.
Cítil jsem, že letos ještě nějaké howado ukecám, mrazivá nočka vyšla na prázdno a tak bylo nutno ještě vyjet, jednoho prosincového mrazivého rána jsem zůstal stál na břehu pěkné lokality jako opařený, deset předchozích minut jsem páčil z vody něco, o čem se s jistotou domnívám, že mělo 10+. Nebylo mi přáno, ale vrátím se poměřit síly.
Děkuji za letošek, potkal jsem Honzu, což je jednak fanatik do kaprů, ale hlavně je to rovnej kluk a kaprovat s ním mě baví, jo a pak tak čtrnáctka a dvacka, luxusní sezóna…
Carp fishing is our passion…
Někdy u vody
Duff
Dubno-květno-červnové kaprování
V první polovině dubna jsme s Přemkem vyrazili na víkend na jeden z přítoků Orlíku. Ještě bylo celkem chladno a hlavně hladina vody byla minimálně 5 výškových metrů pod normálem, takže o bahýnko na břehu nebyla nouze. Třetí do party byl můj pejsek Duffy. Byla to jeho první výprava, tak jsem byl zvědav, jak se mu bude na rybách líbit.Jelikož jsme výpravičku pojímali jakožto otevírací do sezóny, nepřipravovali jsme se nijak zvláště důkladně. Chytali jsme oba na koule od Vasru, já dával rok a půl starou home made mraženku v průměrech 14-17mm, jak mi to při šoulení vyšlo a Přéma svoje profi udělané dvacítky, některé vysušené, některé dipované a ještě přidával metoďák.
V sobotu lapu prvního kapříka 65cm, Přéma má smůlu a po pěkné jízdě vyřezává. Duffy se ukazuje jako dobrej, ale věčně hladovej společník. Přéma je na nás hodnej, naložil masíčko, grilík přivezl, takže baštíme, povídáme, jeden z nás štěká a je nám prima. V neděli se nutím vylézt brzo, krmím a do hodiny chytám 71cm kapra, mám radost, ani jsem to nečekal. Odpoledne balíme a stíháme to tak tak než začně silně lejt. Povedená akcička...
Na dírkách v Dolním Babákově
Po velmi mrazivém lovu z minulého týdne, kdy jsem si za 6 hodin v teplotě 23 pod nulou nesáhl na rybu jsem se opět osmělil a vyrazil poprvé do Dolního Babákova. Celkem pozorně jsem pročítal reakce majitele zde na Mrku a působil na mě docela věrohodně, i když informace o více než třech tunách ryb v místě lovu jsem bral s nadhledem.
V pátek časně ráno vyrážim z Prahy a po hodince a půl jsem na místě. Majitel Jarda Halamka je od první chvíle prostě uplně v pohodě a má zájem na tom, aby se lovícímu u něj líbilo. Povídáme o rybách, já rozbaluji proutek a pro začátek zkouším zatíženou mouchu, mám několik kontaktů, ale z drobného háčku bez protihrotu (majitel pečlivě kontroluje) rybky padají. Přidávám broček a rázem je to lepší, za deset minut mám několik duháků a dva siveny. Postupně testuji další mouchy, smáčky, twistříky, ráčky, různé velikosti, barvy a tak dále. Voda je dost zakalená, viditelnost pod ledem max 30cm, což bych řekl, že pro mě bylo výhodou. Chytám stále, záběrů je hodně, ryby do 40cm. Snažím se najít něco, co by mi umožnilo, alespoň částečně, eliminovat záběry od menších ryb. Kupodivu největší úspěch mám na bílého řáčka...
Kolem poledního rád přijímám nabídku a jdu se podívat na pstruží a sivení líheň. Při čaji a v teple povídáme a mně je tady prostě dobře. Nemám potřebu psát sem nějaké kecy o tom, jak jsem si zachytal, kdyby tomu tak nebylo. Jenže já si opravdu zachytal a po poledni se podařilo i několik duháků přes 50cm a já jsem moc spokojen. Poznávám rozdíl v kvalitě lovu mezi rybníčky, které majitelé užívají čistě ke komerčnímu lovu a ryby pouze nakupují a Babákovem, kde si ryby pěstují sami a je to při lovu poznat, zarybnění je skutečně velmi bohaté a ryby zde mají krásné.
Kanadská mise
Počátkem měsíce června jsem se rozhodl, že v srpnu se svojí přítelkyní poletím do Kanady,kde se bude vdávat její sestřenice Zuzka. Eva měla letenku koupenou již delší dobu, takže právě letenka byla to první, co jsem zařizoval. Nepodařil se stejný let, ale podle plánu bychom měli v Torontu přistát ve čtvrtek 18. srpna pouhých 5 minut po sobě. Vzhledem k vízové povinnosti jsme několik týdnů před odletem obětovali svůjvolný čas zdlouhavému vyplňování nejrůznějších formulářů, shánění všemožných potvrzení, výpisů, placení poplatků a tak dále. Popravdě řečeno se ale pohostinným Kanaďanům nedivím, že si svoje krásy před nájezdy hlavně opálených bohuželčechů chrání. Když jsme dokončili vízovou procedůru pro Kanadu, mohli jsme začít vyplňovat ESTA formuláře k povolení vstupu do USA, kam jsme se chtěli na den podívat. Před cestou jsme připravili přibližný itinerář. Naplánovali jsme si, co chceme vidět, kam zajet, koho navštívit, a k mé velké radosti jsme si vyhradili i pár dní na rybařinu v krásné kanadské přírodě. Oba jsme se moc těšili. Před odletem ještě řeším poslední nezbytnosti k půjčení auta, vybírám vhodnou velikost a typ. Jasně, že by se nejvíc hodilo SUV, ale to bychom se dostali cenově zase výše než jsme chtěli. Sítem parametrů tak nakonec jako nejvhodnější prochází tzv. full size car, v našem případě Honda Accord, pohodlná a dostatečně prostorná,aby nás hladce přepravovala i s bagáží. Balení bylo šílené! Děsilo mě, že se nevejdu do limitu 23 kilo. Na rybařinu jsem proto vybral jen to nejnutnější - dva malé teleskopy, střední navijáky,výběr třpytek, háčků, splávků - vím, že nebude moc času, a chci, abychom byli variabilní. Něco do kufru, něco do batohu, něco do bot v batohu. Pak ještě čelovky,nůž...Uf, nakonec se taktak vejdu do tolerance a za nadváhu nepřiplácím.Jen paní na bezpečnostní kontrole ve Frankfurtu nad obsahem mého příručního zavazadla výrazně kroutí hlavou a podivuje se, co za neobvyklé náčiní to má ten člověk pozastrkované v botách... Přilétáme do Toronta, Evčina sestřenice Zuzka a její snoubenec Joel nás vyzvedávají, provezou nás nočním městem a do pondělka bydlíme v jejich útulném bytečku s výhledem na Lake Ontario, jedno z pěti velkých kanadských jezer. Díky Zuzce a Joelovi máme krásné zážitky, poznáváme Toronto jinak než řadoví turisté, dopřáváme si oběd v luxusní restauraci v jedné z nejvyšších budov města s nádherným výhledem na Toronto Island, který také příští den navštěvujeme. Tady ještě nechytáme, ačkoli voda Ontarijského jezera je průzračná, neuvěřitelně bohatá na přírodní potravu, chomáče vodních rostlin a rozdrcené mušličky - tady musí být nádherní kapři... V neděli půjčujeme auto, loučíme se se Zuzkou výborným sushi a okolo půlnoci uleháme s vědomím, že už zítra, možná, se podaří nějaká ta rybička. Pondělí, nemohu dospat, balíme, snídáme a ještě dopoledne vyrážíme směr přírodní oblast Muskoka s centrálním městečkem Gravenhurst. Nádherný kousek země v panenské přírodě. Narážíme na první rybářský obchod a zdržujeme se skoro hodinu, kupujeme povolenky, zjišťuji cenné informace, nástrahy a podobně. Po drobných obtížích se sháněním ubytování se usazujeme v příjemném malém dřevěném hotýlku na břehu jezera s výhledem právě na něj. Každé ráno si dopřáváme snídani na balkóně a pak vyrážíme za rybkama. Překrásná příroda netčená člověkem je všude kolem. Žádné regulované toky a poroučení přírodě kde může a kde ne. Hned první den nacházíme přesně to, co jsme chtěli- cesta kamsi sotva patrná na gps, mučím auto na ostrých kamenech, dáváme i menší brod, míjíme jedno panenské místo za druhým a konečně přijíždíme k malebnému jezírku obklopenému divokým porostem. Tady si dáme naši zaoceánskou rybářskou premiéru. Pár hodů s plandavkami a je tam - bass, malej, ale to je úplně jedno. Berou na hod, dostáváme se někam k 35 cm, ale jen odhadem, tady měřit ryby určitě nebudu. Zkoušíme různá místa, někdy ani nechytáme, jenom si prostě užíváme krásy ryzí přírody kolem, tohle se u nás doma zažít nedá. Dostáváme se také k řece, rybářsky jsme v ní sice nepochodili, ale atmosféra byla jedinečná a to místo dokonalé. Nejprve jsme v klidných meandrech zkoumali písčitý břeh s různě velkými stopami divokých zvířat, která sem chodí pít průzračně čistou vodu a pokoušeli zdejší šupináče. poté jsme se přesunuli pod vodopády, nádhera...Za šera na poslední zastávce u menšího jezera chytám ještě jiný druh basse a také krásnou rybku, kterou místní nazývají roztomile- Pumpkin Seed (dýňové semínko), podle mě jde s největší pravděpodobností o Slunečnici pestrou. Nejbáječnější odpočinkový den v kanadské divočině máme za sebou. Večer zamíříme do Gravenhurstu na večeři do sympatické hospůdky na břehu jezera. Středa, kdy jsme měli v plánu půjčit člun s motorem, nám nevychází kvůli počasí. Nevadí, podíváme se po okolí. Máme tip na vesničku asi sto kiláků na sever, na místě nás však nečeká nic převratného, tedy na kanadské poměry. Nicméně cestou si všímáme cedule o možnosti lovu pstruhů, hmmm... Cestou zpět se tam stavujeme. Majitel chová pstruhy v soukromém rybníčku, na místě nás ale vítá pouze jeho pes. Chvíli čekáme, ze břehů prohlížíme hladinu, a když pořád nikdo nejde, rozhoduji, že zkusíme štěstí. Napíšeme svá jména na kus papíru, položíme na zamčené dveře přilehlého domu a začínáme chytat. Nesmí se vláčet, tak tedy žížalka. Po pár vteřinách mám na prutu grilovací velikost a ponechávám si ji, Evě se nedaří, ale i ona to za chvílí zlomí a chytá asi tři kousky menší velikosti - mám háky bez protihrotu, a tak je pouštíme. Přijíždí majitel, lovíme a čekáme, že přijde rovnou k nám. Ale kdepak. Cizím párem na svém pozemku se nijak nevzrušuje, něco kutí vzadu a až po několika minutách s úsměvem zamíří naším směrem. Neuvěřitelně pohodový pán, povídáme o rybách, lidech, Eva chytá druhého pstroužka, jehož osud majitel pečetí, sám nám obě ryby vykuchá, přidá k nim vymraženou láhev s ledem, znovu zabalí a popřeje štastnou cestu. O kus dál se zastavujeme na houbách, v Čechách chodím rád a houby znám. Bereme křemenáče, nádherné žampiony a kozáky- hub je mnoho a prakticky nikdo je nesbírá. Večeři dnes připravuji já, griluji pstroužky, rajčata a houby, dílko se daří a já se z radosti nad svou dokonalostí opíjím ontarijským bílým vínkem slušné kvality. Mám nějakou žvatlavou a tak hurá spát. Čtvrtek, poslední den v divočině, poslední den rybaření. Zastavujeme na náhodu a ocitáme se v ráji- nádherné jezero, panenská příroda a možnost lovu ze skal. Chytáme opět bassy, koupeme se, sluníme. Je to návykově parádní. Jen stěží se zvedáme a přejíždíme na jih opět k břehům Lake Ontario. Kingston - pěkné přístavní město, plavba parníkem kolem Tisíce ostrovů, procházka na Fort Henry a hele v jezeře vidím u břehu velkého kapra, skoro na něj sahám než zamává ploutví a zmizne, také okukujeme místní profíky na motorovém člunu. Odpoledne se přesouváme do Ottavy za Evčinou druhou sestřenkou Markétou, která nám poskytuje azyl na první noc v hlavním městě. V sobotu procházíme Ottawu křížem krážem, od centra přes China Town až k břehům řeky. Úchvatné město, navíc pro nás s perfektní průvodkyní, slunce pálí a je nám moc fajn. Večer jsme pozváni na zahradní barbecue, milí lidé z různých koutů světa, jak už to v Kanadě bývá. Na začátku sice neznáme nikoho, ale ani na vteřinu to nepocítíme, dobře se bavíme, nálada je příjemná a lidé jsou tu k sobě citelně vstřícnější než u nás. Neděle a výlet do quebecké metropole Montrealu. V jednom z nejpěknějších historických koutů Severní Ameriky ale na vlastní kůži zažíváme hurikán. Naše první kroky proto míří přímo do prodejny suvenýrů, kde pořizujeme slušivá igelitová ponča s javorovými listy, následuje krátká procházka liduprázdným centrem, nezdravý oběd, souboj s popelnicemi atakujícími naše zaparkované auto, odlepování pokuty za špatné parkování deštěm přicucnuté na čelní sklo a hurá zpátky do Ottawy. V pondělí podél břehu Ontarijského jezera cílíme do malebné, vinicemi prorostlé oblasti Niagara. Zbývající dny si užíváme Niagarské vodopády z kanadské i americké strany a ochutnáváme místní vyhlášené víno. Všechno krásné musí ale někdy končit, a tak se přiblížil i náš poslední společný den. Balení, můj odjezd do půjčovny, vrácení auta, cesta jednokolejkovým shuttlem na letiště a návrat domů. Eva mě následuje za dva dny po Zuzčině svatbě. První zářijové pondělí se už společně probíráme hromadou fotek- třídíme, upravujeme, vzpomínáme... Závěrem bych chtěl moc poděkovat všem šťastným Šťastným a také Joelovi s Rayenem.