Počátkem měsíce června jsem se rozhodl, že v srpnu se svojí 
přítelkyní poletím do Kanady,kde se bude vdávat její 
sestřenice Zuzka. Eva měla letenku koupenou již delší dobu, 
takže právě letenka byla to první, co jsem zařizoval. 
Nepodařil se stejný let, ale podle plánu bychom měli
v Torontu přistát ve čtvrtek 18. srpna pouhých 5 minut po sobě.  
 

Vzhledem k vízové povinnosti jsme několik týdnů před odletem 
obětovali svůjvolný čas zdlouhavému vyplňování nejrůznějších 
formulářů, shánění všemožných potvrzení, výpisů, placení
poplatků a tak dále. Popravdě řečeno se ale pohostinným 
Kanaďanům nedivím, že si svoje krásy před nájezdy hlavně opálených bohuželčechů
chrání. Když jsme  dokončili vízovou procedůru pro Kanadu, 
mohli jsme začít vyplňovat ESTA formuláře k povolení vstupu 
do USA, kam jsme se chtěli na den podívat.

Před cestou jsme připravili přibližný itinerář. Naplánovali 
jsme si, co chceme vidět, kam zajet, koho navštívit, a k mé 
velké radosti jsme si vyhradili i pár dní na rybařinu v krásné
 kanadské přírodě. Oba jsme se moc těšili. Před odletem ještě 
řeším poslední nezbytnosti k půjčení auta, vybírám vhodnou 
velikost a typ. Jasně, že by se nejvíc hodilo SUV, ale to
bychom se dostali cenově zase výše než jsme chtěli. 
Sítem parametrů tak nakonec jako nejvhodnější prochází 
tzv. full size car, v našem případě Honda Accord, pohodlná 
a dostatečně prostorná,aby nás hladce přepravovala i s bagáží.

Balení bylo šílené! Děsilo mě, že se nevejdu do limitu 23 kilo. 
Na rybařinu jsem proto vybral jen to nejnutnější - dva malé 
teleskopy, střední navijáky,výběr třpytek, háčků, splávků - vím, 
že nebude moc času, a chci, abychom byli variabilní. 
Něco do kufru, něco do batohu, něco do bot v batohu.
Pak ještě čelovky,nůž...Uf, nakonec se taktak vejdu do tolerance
a za nadváhu nepřiplácím.Jen paní na bezpečnostní kontrole ve
Frankfurtu nad obsahem mého příručního zavazadla výrazně kroutí 
hlavou a podivuje se, co za neobvyklé náčiní to má ten člověk 
pozastrkované v botách...

Přilétáme do Toronta, Evčina sestřenice Zuzka a její snoubenec 
Joel nás vyzvedávají, provezou nás nočním městem a do pondělka 
bydlíme v jejich útulném bytečku s výhledem na Lake Ontario, 
jedno z pěti velkých kanadských jezer. Díky Zuzce a Joelovi 
máme  krásné zážitky, poznáváme Toronto jinak než řadoví turisté, 
dopřáváme si oběd v luxusní restauraci v jedné z nejvyšších
budov města s nádherným výhledem na Toronto Island, který také 
příští den navštěvujeme. Tady ještě nechytáme, ačkoli voda 
Ontarijského jezera je průzračná, neuvěřitelně bohatá na přírodní 
potravu, chomáče vodních rostlin a rozdrcené mušličky - tady musí 
být nádherní kapři... 
	V neděli půjčujeme auto, loučíme se se Zuzkou 
výborným sushi a okolo půlnoci uleháme s vědomím, že už zítra, 
možná, se podaří nějaká ta rybička.

Pondělí, nemohu dospat, balíme, snídáme a ještě dopoledne 
vyrážíme směr přírodní oblast Muskoka s centrálním městečkem 
Gravenhurst. Nádherný kousek země v panenské přírodě. 
Narážíme na první rybářský obchod a zdržujeme se skoro hodinu, 
kupujeme povolenky, zjišťuji cenné informace, nástrahy a
podobně. Po drobných obtížích se sháněním ubytování se 
usazujeme v příjemném malém dřevěném hotýlku na břehu jezera 
s výhledem právě na něj. Každé ráno si dopřáváme snídani 
na balkóně a pak vyrážíme za rybkama. Překrásná příroda
netčená člověkem je všude kolem. Žádné regulované toky 
a poroučení přírodě kde může a kde ne.
	Hned první den nacházíme přesně to, co jsme chtěli-  
cesta kamsi sotva patrná na gps, mučím auto na ostrých kamenech,
dáváme i menší brod, míjíme jedno panenské místo za druhým
a konečně přijíždíme k malebnému jezírku obklopenému
divokým porostem. Tady si dáme naši zaoceánskou rybářskou
premiéru. Pár hodů s plandavkami a je tam - bass, malej, 
ale to je úplně jedno. Berou na hod, dostáváme se 
někam k 35 cm, ale jen odhadem, tady měřit ryby určitě nebudu. 
Zkoušíme různá místa, někdy ani nechytáme, jenom si prostě 
užíváme krásy ryzí přírody kolem, tohle se u nás doma zažít 
nedá. Dostáváme se také k řece, rybářsky jsme v ní sice 
nepochodili, ale atmosféra byla jedinečná a to místo
dokonalé. Nejprve jsme v klidných meandrech zkoumali 
písčitý břeh s různě velkými stopami divokých zvířat, 
která sem chodí pít průzračně čistou vodu a pokoušeli 
zdejší šupináče. poté jsme se přesunuli pod vodopády, 
nádhera...Za šera na poslední zastávce u menšího 
jezera chytám ještě jiný druh basse a také krásnou rybku, 
kterou místní nazývají roztomile- Pumpkin Seed (dýňové semínko),
podle mě jde s největší pravděpodobností o Slunečnici pestrou. 
Nejbáječnější odpočinkový den v kanadské divočině máme za sebou. 
Večer zamíříme do Gravenhurstu na večeři do sympatické hospůdky 
na břehu jezera.
	Středa, kdy jsme měli v plánu půjčit člun s motorem, 
nám nevychází kvůli počasí. Nevadí, podíváme se po okolí. 
Máme tip na vesničku asi sto kiláků na sever, na místě nás však 
nečeká nic převratného, tedy na kanadské poměry. Nicméně cestou 
si všímáme cedule o možnosti lovu pstruhů, hmmm... Cestou
zpět se tam stavujeme. Majitel chová pstruhy v soukromém 
rybníčku, na místě nás ale vítá pouze jeho pes. Chvíli čekáme, 
ze břehů prohlížíme hladinu, a když pořád nikdo nejde, rozhoduji, 
že zkusíme štěstí. Napíšeme svá jména na kus papíru, položíme 
na zamčené dveře přilehlého domu a začínáme chytat.
Nesmí se vláčet, tak tedy žížalka. Po pár vteřinách mám na 
prutu grilovací velikost a ponechávám si ji, Evě se nedaří, 
ale i ona to za chvílí zlomí a chytá asi tři kousky menší 
velikosti - mám háky bez protihrotu, a tak je pouštíme. 
Přijíždí majitel, lovíme a čekáme, že přijde rovnou k nám. 
Ale kdepak. Cizím párem na svém pozemku se nijak nevzrušuje, 
něco kutí vzadu a až po několika minutách s úsměvem zamíří 
naším směrem. Neuvěřitelně pohodový pán, povídáme o rybách, 
lidech, Eva chytá druhého pstroužka, jehož osud majitel 
pečetí, sám nám obě ryby vykuchá, přidá k nim vymraženou 
láhev s ledem, znovu zabalí a popřeje štastnou cestu. 
O kus dál se zastavujeme na houbách, v Čechách chodím rád 
a houby znám. Bereme křemenáče, nádherné žampiony a kozáky- 
hub je mnoho a prakticky nikdo je nesbírá. Večeři dnes 
připravuji já, griluji pstroužky, rajčata a houby, dílko 
se daří a já se z radosti nad svou dokonalostí opíjím 
ontarijským bílým vínkem slušné kvality.
Mám nějakou žvatlavou a tak hurá spát.
	Čtvrtek, poslední den v divočině, poslední den 
rybaření. Zastavujeme na náhodu a ocitáme se v ráji- 
nádherné jezero, panenská příroda a možnost lovu ze skal. 
Chytáme opět bassy, koupeme se, sluníme. Je to návykově 
parádní. Jen stěží se zvedáme a přejíždíme na jih opět 
k břehům Lake Ontario.

Kingston - pěkné přístavní město, plavba parníkem kolem Tisíce 
ostrovů, procházka na Fort Henry a hele v jezeře vidím u břehu 
velkého kapra, skoro na něj sahám než zamává ploutví a zmizne, 
také okukujeme místní profíky na motorovém člunu.

Odpoledne se přesouváme do Ottavy za Evčinou druhou
sestřenkou Markétou, která nám poskytuje azyl na první 
noc v hlavním městě. V sobotu procházíme Ottawu křížem krážem, 
od centra přes China Town až k břehům řeky. Úchvatné město, 
navíc pro nás s perfektní průvodkyní, slunce pálí a je nám 
moc fajn. Večer jsme pozváni na zahradní barbecue, milí lidé z
různých koutů světa, jak už to v Kanadě bývá. Na začátku sice 
neznáme nikoho, ale ani na vteřinu to nepocítíme, dobře 
se bavíme, nálada je příjemná a lidé jsou tu k sobě citelně 
vstřícnější než u nás. Neděle a výlet do quebecké metropole 
Montrealu. V jednom  z nejpěknějších historických koutů Severní
Ameriky ale na vlastní kůži zažíváme hurikán. Naše první kroky 
proto míří přímo do prodejny suvenýrů, kde pořizujeme slušivá 
igelitová ponča s javorovými listy, následuje krátká procházka
liduprázdným centrem, nezdravý oběd, souboj s popelnicemi 
atakujícími naše zaparkované auto, odlepování pokuty za špatné 
parkování deštěm přicucnuté na čelní sklo a hurá zpátky 
do Ottawy. 
	V pondělí podél břehu Ontarijského jezera cílíme do
malebné, vinicemi prorostlé oblasti Niagara. Zbývající dny 
si užíváme Niagarské vodopády z kanadské i americké strany 
a ochutnáváme místní vyhlášené víno.

Všechno krásné musí ale někdy končit, a tak se přiblížil 
i náš poslední společný den. Balení, můj odjezd do půjčovny, 
vrácení auta, cesta jednokolejkovým shuttlem na letiště 
a návrat domů. Eva mě následuje za dva dny po Zuzčině svatbě.
První zářijové pondělí se už společně probíráme hromadou fotek- 
třídíme, upravujeme, vzpomínáme...

Závěrem bych chtěl moc poděkovat všem šťastným Šťastným 
a také Joelovi s Rayenem.