O nás, našem vztahu a postoji k rybaření
1.4.2009 Trvalý odkaz
El Duffus
Je mi 28 let, narodil jsem se a žiju v Praze. Ryby chytám od dětství díky tomu, že máme chatu na Lužnici přímo na břehu řeky. Rád vzpomínám na první nesmělé pokusy jen se špulkou vlasce a později jednoduchými bambusovými proutky. Dnes se tomu dost podivuji, ale přesto jsme byli již celkem úspěšní i v této době a za využití dosti primitivních pomůcek.
Postupem času jsem se věnoval poležené a přívlači s tím, že si někdy rád zajdu na potok zablbnout se splávkem. Takže se dá říci, že v současnosti kromě muškaření chytám všemi způsoby. Pokud je čas a prostor, tak upřednostňuju kaprařinu. Trvalo mi několik let, než jsem se při lovu kaprů přeorientoval pouze na jejich lov na boilie. Hodně času jsem věnoval a věnuji Lužnici, je to opravdu srdcovka, zatím se mi podařilo přimět k záběru a zdolat největšího kapra 82 cm při cca 8.2kg - dlouhá, ne příliš vysoká ryba, ale krásně bojovná. Lužnice je dost specifická voda a chytat na ní cíleně větší kapry je docela složitá věc. Během letních měsíců se mi dost pravidelně stává, že ryba bere pouze v noci a to ještě ve velmi problematické hodiny.
Z větších stojatých vod mám kapry lehce nad 14kg a zde se ještě mám hodně co učit a co vylepšovat, což mě baví. Nejsem z těch, kteří se jedou k vodě kochat a když nic nechytí tak se uchlácholí tím, že jim u vody bylo moc hezky a že nic nechytili jim nevadí. Mě bezrybka vadí a snažím se jí nedosahovat.
Můj vztah k rybaření: Vyrostl jsem v prostředí, kde se ryby braly, ne všechny, ale poměrně hodně. Postupem času jsem sám došel k tomu, že mě rybaření obrovsky baví. Baví mě ryby přelstít a zdolávat, líbí se mi, když si je mohu vyfotit a v neposlední řadě, když rybu mohu, po krásném souboji, který mi poskytla, zase vrátit vodě. Pro mě není ryba nepřítel nebo maso obalené šupinami, které po vylovení oválím v písku a kopnu do vezíru. Pro mě je i malá ryba krásná a chovám se k ní slušně a její poškozování (odháčkování atd.) omezuju na nejnutnější minimum. Jsem si vědom toho, že každé "lovení" rybu poškozuje nebo jinak, bylo by jí lépe, kdyby lovena nebyla. Snažím se to maximálně kompenzovat slušným zacházením s ní.
O nás: Kolegu Ragga jsem potkal na Mrku. Bylo to v době, kdy jsem hrál ve Švýcarsku a několik měsíců jsme si dopisovali přes net. Po návratu jsme dohodli společnou rybařinu s feedrem tuším na písáku v Roudné a tak nějak jsme zjistili, že si rozumíne. Máme společnou úchylku a to jest sledování prakticky všeho, co se točí kolem kaprařiny. Hodně toho pak zasvěceně probíráme na Skypu a hodnotíme. Několikrát jsme byli spolu chytat, letos chystáme nějaké kapraření. Když to shrnu tak ho mám rád a jsou momenty, kdy bych ho zabil, asi tak :-). Přišlo mi prostě skoro nemyslitelné, aby na "mém blogu" chyběl a tudíž to není " můj"blog, ale je to "náš společný" blog, kterej sice nese název po mém nicku na Mrku, ale kolega k němu má administrativní přístup a doufám, že ho bude využívat a psát sem články a vkládat fotky v barvách El Duffus fishing.
Raggo
Světlo světa jsem poprvé spatřil před bezmála 27 lety v jedné z pražských porodnic. Má rybářská „kariéra“ byla započata v mém útlém věku, kdy jsem po boku svého otce na poměrně velký splávek a hák začal chytat oukleje na jedné z jihočeských řek. Ano Lužnice, to je ta moje nikdy nereznoucí láska, která mi darovala spousty začátečnických zkušeností a bezpočet zážitků. Takovou tu pravou rybářskou vášeň a nadšení nastartovala tehdy parma 75 cm, kterou jsem na starý „tokozácký“, jeden a půlmetrový proutek s navijákem Rex úspěšně zdolal pod jezem a jedna podstatně vetší, která se mi po urputném prohraném boji rozhodla ukázat pouze svou masivní ocasní ploutev. Ani si už nechci představit, jak velká mohla být, ještě teď by mě to asi trochu mrzelo. Rozhodně každý zážitek, byť s trpkým koncem se počítá a já na tento těžko zapomenu.
Řeka Lužnice byla, v místech kde jsem v podstatě vyrostl, tehdy doslova narvaná obrovským množstvím ryb a to snad všech druhů. V současnosti mi situace s tamní rybí obsádkou přijde skoro až tragická. Před léty nebyl problém nachytat na vodní řasu ostroretky, podoustve a parmy ve velice slušných rozměrech. Dnes už tam člověk na tyto rybí druhy sotva narazí. Přesto je tato řeka svým způsobem stále plodná a pěkné ryby se tam nachytat dají, leč chce to hodně trpělivosti a odříkání, ostatně kolegův pěkný „říčňák“ z této vody je toho důkazem.
Můj vztah k rybaření: Něco z tohoto soudku jsem již nastínil, zmíním se proto teď trochu o metodách rybolovu, které mne zaujali nejvíce. V „mládí“ mě velmi chytla vláčka. Mou první Rapalu, 11ti centimetrového jointeda v barvách okouna mám někde v kufříku dodnes…
Další metodou, kterou jsem na mé oblíbené řece často praktikoval, byla plavaná a to především v peřejích pod jezem, který se nacházel pár kroků od naší chajdy. Výraznou část svého rybářského času jsem trávil klasickou položenou s „policajtem“ ze břehu popř. z loďky stylem tzv. „houpačky“ V poslední době mne naprosto uchvátila takříkajíc „moderní kaprařina“ na jejíž myšlenku mně v podstatě přivedl jeden známý obchodník s malým krámkem rybářských potřeb v blízkosti mého bydliště. Ve chvíli kdy během naší debaty nebo spíše jeho monologu začaly padat pojmy jako „vlasová metoda“, „úniková montáž“, „bojlíz“…mi šla hlava kolem a já s nedůvěrou pozoroval montáž, kterou mi na pultě na ukázku sestavil. Nešlo mi absolutně do hlavy, jak něco takového může úspěšně fungovat a jak je možné, aby se ryba chytla, když ani samotná nástraha není na háčku. Vzhledem k tomu, že tento pán působil dosti přesvědčivě a povídal něco o tom, že se lovu kaprů věnuje už velmi dlouho, nechal jsem se zlákat a zakoupil jsem pár „kaprových“ háčku, šňůrku, sadu závěsek, hadiček, pár těžkých olov, kilo kukuřice, rozloučil se, poděkoval a odešel domů. Následující víkend jsem vyrazil na chatu, uvařil kukuřici sestavil svoje první „kaprové“ montáže a brzy ráno vyrazil k vodě. Pomocí jehly jsem na vlas navlékl 2 zrnka vařené kukuřice a nahodil. Povolil jsem brzdy navijáků, svoje teleskopy položil do vidliček a čekal co se bude dít. Byl jsem k tomuto způsobu lovu stále skeptický. Z mého pesimismu a nedůvěry mě však velice rychle dostala má první jízda v životě. Jen jsem nevěřícně civěl na vlasec utíkající z cívky, než jsem si uvědomil, že je čas něco udělat. Přitáhl jsem tedy brzdu navijáku a zdolal svého prvního kapra na „vlas“…Moje nadšení nemělo obdoby a já během toho léta zdolal na Lužnici tolik kaprů jako snad za celou mou tehdejší rybářskou „kariéru“ Následující rok jsem trochu zanevřel na moji „lásku“ a začal zjišťovat, že také existuji i jiné vody. Kamarádí mně vzali na jedno krásné místo na řece Berounce, které se poslední roky hodně věnuji. Tou dobou jsem jim už jako „zkušený“ lovec kaprů vlasovou metodou začal vysvětlovat o, co jde a předvedl jim základní montáž. Jejich nevěřícné výrazy mi byly velmi povědomé. Se slovy jednoho z nich „mi ti na ty tvoje „kárp-systémy“ kašlem“ oba napíchli žížalu na háček a nahodili…Krátce po tom, co se ozvala brzda mého navijáku a já vytáhl na tamní poměry solidní rybu, jsem klukům navazoval svoje montáže. Ten den si každý z nich chytil pěkného kapříka a oba u tohoto způsobu lovu zůstali. To byl tedy jakýsi můj začátek lovu kaprů, kdy jsem se věnoval pouze lovu na kukuřici a bojlíz pro mě znamenal v podstatě neznámý terén.
Moje první nesmělé pokusy s ním dopadaly neúspěšně a já se neustále vracel k mým oblíbeným a především funkčním a osvědčeným žlutým zrnkům. Jedno celé léto jsem pak strávil lovem na hotové bojlíz malého průměru s příchutí sladké kukuřice. Tato nástraha mě na nějaký čas uchvátila a stala se úspěšnější než sama kukuřice. Jednoho dne jsem se ocitl s pytlíkem smradlavých 20tek na Berounce a za večerní čtyřhodinový lov se mi podařily tři krásné ryby. To byl asi takový zlom v mojí nedůvěře vůči těmto zvláštním kuličkám. Začal jsem se jim tedy věnovat stále častěji a postupně si získávali mojí důvěru. Na základě instrukcí a rad kolegů z internetu jsem si začal připravovat své domácí směsi a záběr na takovéto výtvory mě těší o to víc.
V současnosti mám několik svých receptů, kterým věřím a zůstávám mnohdy u nich. Na druhou stranu se nebojím ani experimentů a pouštím se do patlanic všeho druhu. Nemám na kontě závratné kapří rekordy ale pár ryb, které jsou pro mně samotného cenné a kterých si vážím. Jsem si vědom toho, že je přede mnou ještě obrovský kus práce, snažím se jít svou cestou a všechno si zkusit na vlastní kůži. To co se mi na kaprařině líbí nejvíce je jakási její myšlenka a to v souvislosti se vztahem k rybě, kdy se ryba stává něčím víc než jen potravinářským polotovarem. Neříkám, že jsem vždy všechny ryby bral ale zkrátka když se zadařilo tak bylo docela běžné, že jsme s rodinou usedali k nedělnímu obědu s kaprem obloženým bramborem…V současnosti mě nijak zvlášť netěší usmrcení byť minimálního množství úlovku, určenému převážně na uspokojení tradice vánoční. Neztotožňuji se však ani s negativními a bouřlivými reakcemi mnohých urputných nadšenců na přisvojení kdejakého násaďáka. Vážím si všech ryb a ještě více těch velkých. Je mi smutno z případů kdy postarší rybáři na „mých“ oblíbených revírech vyudí kapra 12kg. Vadí mi, že připraví o možnost setkat se s touto rybou mne ale i ostatní podobně smýšlející rybáře. Starého psa však novým kouskům nenaučíš, nebo jen těžko…Myslím ale, že trend chytání a pouštění ryb se v naší rybářské společnosti zakořeňuje stále hlouběji a upřímně doufám v lepší zítřky.
