Kontakt

el duffus 737 289 365

raggo23@gmail.com 603 564 100

První měsíce roku 2014










Mírná zima nám umožnila odstartovat sezónu poměrně brzy a tak jsem již koncem února poprvé nahazoval do Lužnice. První noci přinesli pouze hladové tlouště a to v takovém počtu a rozměrech, až mě to moc nepotěšilo. Hladovců přes půl metru jsem lapnul několik, jednou i dva velké na dva pruty najednou. V noci ještě pěkně mrzlo. Celkově mám od března do května na Lužnici asi deset vycházek a prozatím se nepovedlo s kapříkem přelézt magickou lužniční metu sedmdesáti centimetrů. Pěkně se jí přiblížil lysák 68, bojoval jako lev, skákal, fajnovej souboj předvedl. Nyní voda prudce táhne a lovit se nedá, počkáme, řeka opět ukazuje svoji sílu a nevyzpytatelnost... V mezičase jsem byl navštívit nějaké ty stojáky, první dvounoční výpravička přinesla několik záběrů a zdolané menší ryby kolem 60cm, měl jsem z nich radost, bylo to fajn si po zimě potahat i menší kapry. Na jiném stojáku jsem si v dubnu vytáhl dlouhána 89cm a 10,3kg a měl velkou radost, že se podařilo prolomit první letošní desítku. Mrkněte na nepovedenou fotečku samospouští :-) Koupil jsem si nově skládací nosítka, což je supr praktická věc jednak na vážení, ale také na transport kapra na podložku a při pouštění. V druhé půlce května jsem chtěl podniknout jednočlennou výpravičku na pět nocí na Orlík, zprávy o zoufalé rybí aktivitě, ale hlavně o doslova přecpání přehrady lidmi mě přinutili změnit cílovou destinaci a vydal jsem se pokoušet jednu větší řeku. Od středy do soboty poledne jsem neudělal jediný záběr, zjemňoval jsem, zmenšoval jsem, měnil jsem, krmil i nekrmil, nešlo to. Bylo to v jednom docela na hlavu a ani stěhování nepomohlo. Vrcholným impulzem byl v sobotu kolem poledne výskok pěkného lysce kolem deseti kilogramů tak blízko špičky mého prutu, že já málem trefil - mohl jsem se buď posrat a nebo se přestěhovat. Zmobilizoval jsem síly a v ukrutném vedru se přesunul. Jak může být osud někdy vrtkavý a jak se během pár chvil může z neúspěchu stát úspěch... Pravý prut se mi rozjel, levý jsem ještě ani nestihl nahodit, trhaný záběr, zásek a cítím kapra, boj nic moc, ale váhu ryba měla, čím více jsem jí přitahoval, tím více kapr bojoval, nakonec jsem po krásném asi dvacetiminutovém souboji podebral, zvážil, rychle 5x vyfotil a okamžitě pustil šupíka 95cm a 17,6 kg s čerstvými ranami po tření. Měl jsem neskutečnou radost, třásl jsem se a byl moc štastnej, byl to fakt pěknej kapr a sedmnáct je krásné číslo. Do konce výpravy už jsem se vrátil do starých kolejí a lapnul dva tlouště a jednoho menšího kapra vyříznul. Na noc přijel kamarád Prchlajzek, tak jsme měli o zábavu postaráno a dlouho debatovali o rybách, ženách a tak dále. Sezóna lovu dravců se rychle blíží, tak ještě musíme užít trochu klidu bez natahanejch šnůr na sumce :-)

Průměrná známka: 2,40

Bilancování sezóny 2013, aneb třináctka nemusí být nešťastné číslo.









Když jsme se s kamarády v lednu na Kapří pohodě bavili o rybářských plánech na letošní sezonu tak mě ani nenapadlo, že si se mi v letošním roce podaří plány splnit a dokonce přidat ještě pěkný bonus navíc. Sezóna se rozběhla poměrně rychle a já si na první výpravě připsal dvě kapří jedenáctky, celkově dostatek záběrů a byl spokojen. Času málo, občasné nočky, sem tam kapřík. Kamarádi se vrátili z Francie, Přéma měl krásnou šupinatou patnáctku a já mu jí moc přál. Nedostával se čas a nočkama jsem se nedokázal trefit do větších ryb, bylo dost práce a cestování a po jednom návratu jsem si řekl, že jedu alespoň na pár hodin, mělo dost pršet, to s nima pohne… Načasování bylo celkem dobré, příjezd, stavba brolly, nahození, zakrmení a už padaly první kapky, během chvíle obloha zčernala a než jsem stihl připnout plášť kryjící vchod, měl jsem v brolly skoro potopu. Nelenil jsem a místo spánku připravoval montáže a ještě v lijáku silněji zakrmil. Déšť utichl a přišel první kapr kolem deseti, pak další a další, dokrmuji, převazuji montáže, příroda utichá a s ní i záběry. Brzy nad ránem mám záběr a po chvilce už tuším, že je tam… nebudu se více rozepisovat, mrkněte na článek, který jsem napsal:

http://www.mrk.cz/miniclanky.php?id=32028

Dvacka ze svazové vody, můj tajný sen a každoroční optimistický plán splněn.

Někdy se daří a někdy se nedaří. Mně se dařilo i týden následují, ale na jiné lokalitě. Lužnice, řeka mého mládí a mého srdce se smilovala a po letech snahy mi vydala jeden ze svých klenotů, bojovného šupináče 94 cm a 14kg, opět popsáno v „Snovém červenci“, další část z plánu tedy máme za sebou :-§

I když bych po zbytek letošní sezóny neudělal záběr, nemohu být nespokojen… Vyrazil jsem na dvě podzimní výpravičky, 3 a 4 dny a přes enormní snahu jsem se nedokázal dostat přes deset kilo, měl jsem poměrně dost kaprů, když už vzal větší, nedokázal jsem ho zdolat a možná si tak trochu vybíral daň za předchozí štěstí, nicméně jsem si to i tak užíval a znažil se z chyb poučit. Na jedné z výprav zažil můj kámoš a vzhledem k nedostatku mého času tudíž jen občasný rybářský parťák Honza nádhernou sérii pěti ryb přes 10 kilo za odpoledne, kterou po krásné patnáctce završil luxusním šupíkem přes 18 kilo, podotýkám, že jsem neměl nahozeno daleko, moc jsem mu to přál. Ale ani já jsem nezůstal pozadu a zlepšil si svůj osobák, sice v bolenovi, ale i tak dobré.
Cítil jsem, že letos ještě nějaké howado ukecám, mrazivá nočka vyšla na prázdno a tak bylo nutno ještě vyjet, jednoho prosincového mrazivého rána jsem zůstal stál na břehu pěkné lokality jako opařený, deset předchozích minut jsem páčil z vody něco, o čem se s jistotou domnívám, že mělo 10+. Nebylo mi přáno, ale vrátím se poměřit síly.

Děkuji za letošek, potkal jsem Honzu, což je jednak fanatik do kaprů, ale hlavně je to rovnej kluk a kaprovat s ním mě baví, jo a pak tak čtrnáctka a dvacka, luxusní sezóna…

Carp fishing is our passion…

Někdy u vody

Duff

Průměrná známka: 1,67

Dubno-květno-červnové kaprování









 

     V první polovině dubna jsme s Přemkem vyrazili na víkend na jeden z přítoků Orlíku. Ještě bylo celkem chladno a hlavně hladina vody byla minimálně 5 výškových metrů pod normálem, takže o bahýnko na břehu nebyla nouze. Třetí do party byl můj pejsek Duffy. Byla to jeho první výprava, tak jsem byl zvědav, jak se mu bude na rybách líbit.Jelikož jsme výpravičku pojímali jakožto otevírací do sezóny, nepřipravovali jsme se nijak zvláště důkladně. Chytali jsme oba na koule od Vasru, já dával rok a půl starou home made mraženku v průměrech 14-17mm, jak mi to při šoulení vyšlo a Přéma svoje profi udělané dvacítky, některé vysušené, některé dipované a ještě přidával metoďák.

V sobotu lapu prvního kapříka 65cm, Přéma má smůlu a po pěkné jízdě vyřezává. Duffy se ukazuje jako dobrej, ale věčně hladovej společník. Přéma je na nás hodnej, naložil masíčko, grilík přivezl, takže baštíme, povídáme, jeden z nás štěká a je nám prima. V neděli se nutím vylézt brzo, krmím a do hodiny chytám 71cm kapra, mám radost, ani jsem to nečekal. Odpoledne balíme a stíháme to tak tak než začně silně lejt. Povedená akcička...

 
Koncem dubna a v květnu podnikám jednodenní lovy na Sázavě, na víc bohužel není čas, nedaří se mi. U vody je čím dál více lidí a mě už to ani nebaví, řešit s někým jestli mě přehodil a tak dále. Moje averze vůči lodičkářům se opět zvětšuje. Zkouším všechno možné, ale není to k ničemu. Do toho přichází info od kluků z výprav, kde si zvětšují osobní rekordy ze státních vod, mají nádherné ryby i za hranici 20 kilogramů.
 
 
V sobotu ráno 9. června se rozhoduji, že se pojedu podívat na jednu řeku, kterou mám relativně blízko. Má docela pršet, to by mělo kapry rozhejbat. Na místo přijíždím ráno, stavím bivi ve vysoké trávě a kolem 11 krmím a nahazuji. Večer mohu bilancovat, žádná bouřka se nekonala, ale celkem jsem měl 6 záběrů, všechno od vodáků. V kombinaci s nulovou aktivitou ryb to bylo celkem na palici. To, že někdo vjede do vlasce se stát může, to, že slušně poprosím a pět lodí ze skupiny vlasce v klidu objede a šestá mi stáhne oba pruty, už mi hlava moc nebere. Chvíli jsem uvažoval, že bych dotyčnému ukázal, jak pěkně jsem se naučil kobrovat peletky levou rukou, ale nemá to cenu.
     S přicházející tmou řeka ožívá, mám krásnou jízdu, ryba si bere, cítím její váhu, je pěkná, jen opatr... vyřezává se. Nastražuji a v tom se mi prakticky pod rukama rozjíždí druhej prut, o poznání silnější tah, prut v akci a dlouhý souboj. Po 15 ti minutách se ryba rozjíždí proti proudu, musím za ní trávou, kopřivama, ale najedou vjíždí do vázky a já jsem na infarkt. Jemně pocukávám, povoluji vlasec, nic nepomáhá, vázka, opírám se tedy do prutu a čekám, co povolí, v tuto chvíli mi ale štěstí přeje a ryba vyjíždí na volnou vodu. Dalších 5 minut souboje a je kousek ode mě, tak ten má přes deset velmi spolehlivě, propadávám měkkým břehem do vody, nevadí, tuhle rybu chci, nasunuji podběrák do vody a... kapr se vyřezává. No ano, slovně jsem si ulevil, otřel bahno z bot a vydal se zpátky na své stanoviště. Nemohu navázat montáž, jak se mi klepou ruce, tak dokrmuju. Nahazuju oba pruty a koukám na měsíc, přemýšlím co jsem měl udělat jinak. Otevírám si pivko a dávám se do klidu, jízdáááá, boj a šupík 83cm a 10,80Kg, fotím samospouští a mám konečně radost. Brzy ráno přichází pomalá jízda a silnej tah, ryba se dlouho drží u dna, krásně kulatej lysák 73cm a 9,5 kg. Dále chytám ještě dvě rybky nad 70cm, z nichž jeden lysák s rozházenejma šupiname je moc pěknej, jednu 65 cm a dva menší kousky. Za 36 hodin na svazové řece jedna desítka celkem 4 ryby přes 70cm, nevadí mi ani balení věcí v silném dešti a následné sušení. Holt když se nedaří, je třeba doufat v lepší zítřky a nepropadat beznaději, ono to někdy přijde. A já stále doufám :-)
 
Ať Vám to jezdí...

Průměrná známka: 2,00

Na dírkách v Dolním Babákově









 

Po velmi mrazivém lovu z minulého týdne, kdy jsem si za 6 hodin v teplotě 23 pod nulou nesáhl na rybu jsem se opět osmělil a vyrazil poprvé do Dolního Babákova. Celkem pozorně jsem pročítal reakce majitele zde na Mrku a působil na mě docela věrohodně, i když informace o více než třech tunách ryb v místě lovu jsem bral s nadhledem.

V pátek časně ráno vyrážim z Prahy a po hodince a půl jsem na místě. Majitel Jarda Halamka je od první chvíle prostě uplně v pohodě a má zájem na tom, aby se lovícímu u něj líbilo. Povídáme o rybách, já rozbaluji proutek a pro začátek zkouším zatíženou mouchu, mám několik kontaktů, ale z drobného háčku bez protihrotu (majitel pečlivě kontroluje) rybky padají. Přidávám broček a rázem je to lepší, za deset minut mám několik duháků a dva siveny. Postupně testuji další mouchy, smáčky, twistříky, ráčky, různé velikosti, barvy a tak dále. Voda je dost zakalená, viditelnost pod ledem max 30cm, což bych řekl, že pro mě bylo výhodou. Chytám stále, záběrů je hodně, ryby do 40cm. Snažím se najít něco, co by mi umožnilo, alespoň částečně, eliminovat záběry od menších ryb. Kupodivu největší úspěch mám na bílého řáčka...

Kolem poledního rád přijímám nabídku a jdu se podívat na pstruží a sivení líheň. Při čaji  a v teple povídáme a mně je tady prostě dobře. Nemám potřebu psát sem nějaké kecy o tom, jak jsem si zachytal, kdyby tomu tak nebylo. Jenže já si opravdu zachytal a po poledni se podařilo i několik duháků přes 50cm a já jsem moc spokojen. Poznávám rozdíl v kvalitě lovu mezi rybníčky, které majitelé užívají čistě ke komerčnímu lovu a ryby pouze nakupují a Babákovem, kde si ryby pěstují sami a je to při lovu poznat, zarybnění je skutečně velmi bohaté a ryby zde mají krásné.

 

 

Kanadská mise
























 

 

Počátkem měsíce června jsem se rozhodl, že v srpnu se svojí 
přítelkyní poletím do Kanady,kde se bude vdávat její 
sestřenice Zuzka. Eva měla letenku koupenou již delší dobu, 
takže právě letenka byla to první, co jsem zařizoval. 
Nepodařil se stejný let, ale podle plánu bychom měli
v Torontu přistát ve čtvrtek 18. srpna pouhých 5 minut po sobě.  
 

Vzhledem k vízové povinnosti jsme několik týdnů před odletem 
obětovali svůjvolný čas zdlouhavému vyplňování nejrůznějších 
formulářů, shánění všemožných potvrzení, výpisů, placení
poplatků a tak dále. Popravdě řečeno se ale pohostinným 
Kanaďanům nedivím, že si svoje krásy před nájezdy hlavně opálených bohuželčechů
chrání. Když jsme  dokončili vízovou procedůru pro Kanadu, 
mohli jsme začít vyplňovat ESTA formuláře k povolení vstupu 
do USA, kam jsme se chtěli na den podívat.

Před cestou jsme připravili přibližný itinerář. Naplánovali 
jsme si, co chceme vidět, kam zajet, koho navštívit, a k mé 
velké radosti jsme si vyhradili i pár dní na rybařinu v krásné
 kanadské přírodě. Oba jsme se moc těšili. Před odletem ještě 
řeším poslední nezbytnosti k půjčení auta, vybírám vhodnou 
velikost a typ. Jasně, že by se nejvíc hodilo SUV, ale to
bychom se dostali cenově zase výše než jsme chtěli. 
Sítem parametrů tak nakonec jako nejvhodnější prochází 
tzv. full size car, v našem případě Honda Accord, pohodlná 
a dostatečně prostorná,aby nás hladce přepravovala i s bagáží.

Balení bylo šílené! Děsilo mě, že se nevejdu do limitu 23 kilo. 
Na rybařinu jsem proto vybral jen to nejnutnější - dva malé 
teleskopy, střední navijáky,výběr třpytek, háčků, splávků - vím, 
že nebude moc času, a chci, abychom byli variabilní. 
Něco do kufru, něco do batohu, něco do bot v batohu.
Pak ještě čelovky,nůž...Uf, nakonec se taktak vejdu do tolerance
a za nadváhu nepřiplácím.Jen paní na bezpečnostní kontrole ve
Frankfurtu nad obsahem mého příručního zavazadla výrazně kroutí 
hlavou a podivuje se, co za neobvyklé náčiní to má ten člověk 
pozastrkované v botách...

Přilétáme do Toronta, Evčina sestřenice Zuzka a její snoubenec 
Joel nás vyzvedávají, provezou nás nočním městem a do pondělka 
bydlíme v jejich útulném bytečku s výhledem na Lake Ontario, 
jedno z pěti velkých kanadských jezer. Díky Zuzce a Joelovi 
máme  krásné zážitky, poznáváme Toronto jinak než řadoví turisté, 
dopřáváme si oběd v luxusní restauraci v jedné z nejvyšších
budov města s nádherným výhledem na Toronto Island, který také 
příští den navštěvujeme. Tady ještě nechytáme, ačkoli voda 
Ontarijského jezera je průzračná, neuvěřitelně bohatá na přírodní 
potravu, chomáče vodních rostlin a rozdrcené mušličky - tady musí 
být nádherní kapři... 
	V neděli půjčujeme auto, loučíme se se Zuzkou 
výborným sushi a okolo půlnoci uleháme s vědomím, že už zítra, 
možná, se podaří nějaká ta rybička.

Pondělí, nemohu dospat, balíme, snídáme a ještě dopoledne 
vyrážíme směr přírodní oblast Muskoka s centrálním městečkem 
Gravenhurst. Nádherný kousek země v panenské přírodě. 
Narážíme na první rybářský obchod a zdržujeme se skoro hodinu, 
kupujeme povolenky, zjišťuji cenné informace, nástrahy a
podobně. Po drobných obtížích se sháněním ubytování se 
usazujeme v příjemném malém dřevěném hotýlku na břehu jezera 
s výhledem právě na něj. Každé ráno si dopřáváme snídani 
na balkóně a pak vyrážíme za rybkama. Překrásná příroda
netčená člověkem je všude kolem. Žádné regulované toky 
a poroučení přírodě kde může a kde ne.
	Hned první den nacházíme přesně to, co jsme chtěli-  
cesta kamsi sotva patrná na gps, mučím auto na ostrých kamenech,
dáváme i menší brod, míjíme jedno panenské místo za druhým
a konečně přijíždíme k malebnému jezírku obklopenému
divokým porostem. Tady si dáme naši zaoceánskou rybářskou
premiéru. Pár hodů s plandavkami a je tam - bass, malej, 
ale to je úplně jedno. Berou na hod, dostáváme se 
někam k 35 cm, ale jen odhadem, tady měřit ryby určitě nebudu. 
Zkoušíme různá místa, někdy ani nechytáme, jenom si prostě 
užíváme krásy ryzí přírody kolem, tohle se u nás doma zažít 
nedá. Dostáváme se také k řece, rybářsky jsme v ní sice 
nepochodili, ale atmosféra byla jedinečná a to místo
dokonalé. Nejprve jsme v klidných meandrech zkoumali 
písčitý břeh s různě velkými stopami divokých zvířat, 
která sem chodí pít průzračně čistou vodu a pokoušeli 
zdejší šupináče. poté jsme se přesunuli pod vodopády, 
nádhera...Za šera na poslední zastávce u menšího 
jezera chytám ještě jiný druh basse a také krásnou rybku, 
kterou místní nazývají roztomile- Pumpkin Seed (dýňové semínko),
podle mě jde s největší pravděpodobností o Slunečnici pestrou. 
Nejbáječnější odpočinkový den v kanadské divočině máme za sebou. 
Večer zamíříme do Gravenhurstu na večeři do sympatické hospůdky 
na břehu jezera.
	Středa, kdy jsme měli v plánu půjčit člun s motorem, 
nám nevychází kvůli počasí. Nevadí, podíváme se po okolí. 
Máme tip na vesničku asi sto kiláků na sever, na místě nás však 
nečeká nic převratného, tedy na kanadské poměry. Nicméně cestou 
si všímáme cedule o možnosti lovu pstruhů, hmmm... Cestou
zpět se tam stavujeme. Majitel chová pstruhy v soukromém 
rybníčku, na místě nás ale vítá pouze jeho pes. Chvíli čekáme, 
ze břehů prohlížíme hladinu, a když pořád nikdo nejde, rozhoduji, 
že zkusíme štěstí. Napíšeme svá jména na kus papíru, položíme 
na zamčené dveře přilehlého domu a začínáme chytat.
Nesmí se vláčet, tak tedy žížalka. Po pár vteřinách mám na 
prutu grilovací velikost a ponechávám si ji, Evě se nedaří, 
ale i ona to za chvílí zlomí a chytá asi tři kousky menší 
velikosti - mám háky bez protihrotu, a tak je pouštíme. 
Přijíždí majitel, lovíme a čekáme, že přijde rovnou k nám. 
Ale kdepak. Cizím párem na svém pozemku se nijak nevzrušuje, 
něco kutí vzadu a až po několika minutách s úsměvem zamíří 
naším směrem. Neuvěřitelně pohodový pán, povídáme o rybách, 
lidech, Eva chytá druhého pstroužka, jehož osud majitel 
pečetí, sám nám obě ryby vykuchá, přidá k nim vymraženou 
láhev s ledem, znovu zabalí a popřeje štastnou cestu. 
O kus dál se zastavujeme na houbách, v Čechách chodím rád 
a houby znám. Bereme křemenáče, nádherné žampiony a kozáky- 
hub je mnoho a prakticky nikdo je nesbírá. Večeři dnes 
připravuji já, griluji pstroužky, rajčata a houby, dílko 
se daří a já se z radosti nad svou dokonalostí opíjím 
ontarijským bílým vínkem slušné kvality.
Mám nějakou žvatlavou a tak hurá spát.
	Čtvrtek, poslední den v divočině, poslední den 
rybaření. Zastavujeme na náhodu a ocitáme se v ráji- 
nádherné jezero, panenská příroda a možnost lovu ze skal. 
Chytáme opět bassy, koupeme se, sluníme. Je to návykově 
parádní. Jen stěží se zvedáme a přejíždíme na jih opět 
k břehům Lake Ontario.

Kingston - pěkné přístavní město, plavba parníkem kolem Tisíce 
ostrovů, procházka na Fort Henry a hele v jezeře vidím u břehu 
velkého kapra, skoro na něj sahám než zamává ploutví a zmizne, 
také okukujeme místní profíky na motorovém člunu.

Odpoledne se přesouváme do Ottavy za Evčinou druhou
sestřenkou Markétou, která nám poskytuje azyl na první 
noc v hlavním městě. V sobotu procházíme Ottawu křížem krážem, 
od centra přes China Town až k břehům řeky. Úchvatné město, 
navíc pro nás s perfektní průvodkyní, slunce pálí a je nám 
moc fajn. Večer jsme pozváni na zahradní barbecue, milí lidé z
různých koutů světa, jak už to v Kanadě bývá. Na začátku sice 
neznáme nikoho, ale ani na vteřinu to nepocítíme, dobře 
se bavíme, nálada je příjemná a lidé jsou tu k sobě citelně 
vstřícnější než u nás. Neděle a výlet do quebecké metropole 
Montrealu. V jednom  z nejpěknějších historických koutů Severní
Ameriky ale na vlastní kůži zažíváme hurikán. Naše první kroky 
proto míří přímo do prodejny suvenýrů, kde pořizujeme slušivá 
igelitová ponča s javorovými listy, následuje krátká procházka
liduprázdným centrem, nezdravý oběd, souboj s popelnicemi 
atakujícími naše zaparkované auto, odlepování pokuty za špatné 
parkování deštěm přicucnuté na čelní sklo a hurá zpátky 
do Ottawy. 
	V pondělí podél břehu Ontarijského jezera cílíme do
malebné, vinicemi prorostlé oblasti Niagara. Zbývající dny 
si užíváme Niagarské vodopády z kanadské i americké strany 
a ochutnáváme místní vyhlášené víno.

Všechno krásné musí ale někdy končit, a tak se přiblížil 
i náš poslední společný den. Balení, můj odjezd do půjčovny, 
vrácení auta, cesta jednokolejkovým shuttlem na letiště 
a návrat domů. Eva mě následuje za dva dny po Zuzčině svatbě.
První zářijové pondělí se už společně probíráme hromadou fotek- 
třídíme, upravujeme, vzpomínáme...

Závěrem bych chtěl moc poděkovat všem šťastným Šťastným 
a také Joelovi s Rayenem.
 

Průměrná známka: 2,33