Na dírkách v Dolním Babákově
Po velmi mrazivém lovu z minulého týdne, kdy jsem si za 6 hodin v teplotě 23 pod nulou nesáhl na rybu jsem se opět osmělil a vyrazil poprvé do Dolního Babákova. Celkem pozorně jsem pročítal reakce majitele zde na Mrku a působil na mne docela věrohodně, i když informace o více než třech tunách ryb v místě lovu jsem bral s nadhledem.
V pátek časně ráno vyrážim z Prahy a po hodince a půl jsem na místě. Majitel Jarda Halamka je od první chvíle prostě uplně v pohodě a má zájem na tom, aby se lovícímu u něj líbilo. Povídáme o rybách, já rozbaluji proutek a pro začátek zkouším zatíženou mouchu, mám několik kontaktů, ale z drobného háčku bez protihrotu (majitel pečlivě kontroluje) rybky padají. Přidávám broček a rázem je to lepší, za deset minut mám několik duháků a dva siveny. Postupně testuji další mouchy, smáčky, twistříky, ráčky, různé velikosti, barvy a tak dále. Voda je dost zakalená, viditelnost pod ledem max 30cm, což bych řekl, že pro mě bylo výhodou. Chytám stále, záběrů je hodně, ryby do 40cm. Snažím se najít něco, co by mi umožnilo, alespoň částečně, eliminovat záběry od menších ryb. Kupodivu největší úspěch mám na bílého řáčka...
Kolem poledního rád přijímám nabídku a jdu se podívat na pstruží a sivení líheň. Při čaji a v teple povídáme a mě je tady prostě dobře. Nemám potřebu psát sem nějaké kecy o tom, jak jsem si zachytal, kdyby tomu tak nebylo. Jenže já si opravdu zachytal a po poledni se podařilo i několik duháků přes 50cm a já jsem moc spokojen. Poznávám rozdíl v kvalitě lovu mezi rybníčky, které majitelé užívají čistě ke komerčnímu lovu a ryby pouze nakupují, a Babákovem, kde si ryby pěstují sami a je to při lovu poznat, zarybnění je skutečně velmi bohaté a ryby zde mají krásné.
Kanadská mise
Počátkem měsíce června jsem se rozhodl, že v srpnu se svojí přítelkyní poletím do Kanady,kde se bude vdávat její sestřenice Zuzka. Eva měla letenku koupenou již delší dobu, takže právě letenka byla to první, co jsem zařizoval. Nepodařil se stejný let, ale podle plánu bychom měli v Torontu přistát ve čtvrtek 18. srpna pouhých 5 minut po sobě. Vzhledem k vízové povinnosti jsme několik týdnů před odletem obětovali svůjvolný čas zdlouhavému vyplňování nejrůznějších formulářů, shánění všemožných potvrzení, výpisů, placení poplatků a tak dále. Popravdě řečeno se ale pohostinným Kanaďanům nedivím, že si svoje krásy před nájezdy cizinců chrání. Když jsme dokončili vízovou procedůru pro Kanadu, mohli jsme začít vyplňovat ESTA formuláře k povolení vstupu do USA, kam jsme se chtěli na den podívat. Před cestou jsme připravili přibližný itinerář. Naplánovali jsme si, co chceme vidět, kam zajet, koho navštívit, a k mé velké radosti jsme si vyhradili i pár dní na rybařinu v krásné kanadské přírodě. Oba jsme se moc těšili. Před odletem ještě řeším poslední nezbytnosti k půjčení auta, vybírám vhodnou velikost a typ. Jasně, že by se nejvíc hodilo SUV, ale to bychom se dostali cenově zase výše než jsme chtěli. Sítem parametrů tak nakonec jako nejvhodnější prochází tzv. full size car, v našem případě Honda Accord, pohodlná a dostatečně prostorná,aby nás hladce přepravovala i s bagáží. Balení bylo šílené! Děsilo mě, že se nevejdu do limitu 23 kilo. Na rybařinu jsem proto vybral jen to nejnutnější - dva malé teleskopy, střední navijáky,výběr třpytek, háčků, splávků - vím, že nebude moc času, a chci, abychom byli variabilní. Něco do kufru, něco do batohu, něco do bot v batohu. Pak ještě čelovky,nůž...Uf, nakonec se taktak vejdu do tolerance a za nadváhu nepřiplácím.Jen paní na bezpečnostní kontrole ve Frankfurtu nad obsahem mého příručního zavazadla výrazně kroutí hlavou a podivuje se, co za neobvyklé náčiní to má ten člověk pozastrkované v botách... Přilétáme do Toronta, Evčina sestřenice Zuzka a její snoubenec Joel nás vyzvedávají, provezou nás nočním městem a do pondělka bydlíme v jejich útulném bytečku s výhledem na Lake Ontario, jedno z pěti velkých kanadských jezer. Díky Zuzce a Joelovi máme krásné zážitky, poznáváme Toronto jinak než řadoví turisté, dopřáváme si oběd v luxusní restauraci v jedné z nejvyšších budov města s nádherným výhledem na Toronto Island, který také příští den navštěvujeme. Tady ještě nechytáme, ačkoli voda Ontarijského jezera je průzračná, neuvěřitelně bohatá na přírodní potravu, chomáče vodních rostlin a rozdrcené mušličky - tady musí být nádherní kapři... V neděli půjčujeme auto, loučíme se se Zuzkou výborným sushi a okolo půlnoci uleháme s vědomím, že už zítra, možná, se podaří nějaká ta rybička. Pondělí, nemohu dospat, balíme, snídáme a ještě dopoledne vyrážíme směr přírodní oblast Muskoka s centrálním městečkem Gravenhurst. Nádherný kousek země v panenské přírodě. Narážíme na první rybářský obchod a zdržujeme se skoro hodinu, kupujeme povolenky, zjišťuji cenné informace, nástrahy a podobně. Po drobných obtížích se sháněním ubytování se usazujeme v příjemném malém dřevěném hotýlku na břehu jezera s výhledem právě na něj. Každé ráno si dopřáváme snídani na balkóně a pak vyrážíme za rybkama. Překrásná příroda netčená člověkem je všude kolem. Žádné regulované toky a poroučení přírodě kde může a kde ne. Hned první den nacházíme přesně to, co jsme chtěli- cesta kamsi sotva patrná na gps, mučím auto na ostrých kamenech, dáváme i menší brod, míjíme jedno panenskémísto za druhým a konečně přijíždíme k malebnému jezírku obklopenému divokým porostem. Tady si dáme naši zaoceánskou rybářskou premiéru. Pár hodů s plandavkami a je tam - bass, malej, ale to je úplně jedno. Berou na hod, dostáváme se někam k 35 cm, ale jen odhadem, tady měřit ryby určitě nebudu. Zkoušíme různá místa, někdy ani nechytáme, jenom si prostě užíváme krásy ryzí přírody kolem, tohle se u nás doma zažít nedá. Dostáváme se také k řece, rybářsky jsme v ní sice nepochodili, ale atmosféra byla jedinečná a to místo dokonalé. Nejprve jsme v klidných meandrech zkoumali písčitý břeh s různě velkými stopami divokých zvířat, která sem chodí pít průzračně čistou vodu a pokoušeli zdejší šupináče. poté jsme se přesunuli pod vodopády, nádhera...Za šera na poslední zastávce u menšího jezera chytám ještě jiný druh basse a také krásnou rybku, kterou místní nazývají roztomile- Pumpkin Seed (dýňové semínko), podle mě jde s největší pravděpodobností o Slunečnici pestrou. Nejbáječnější odpočinkový den v kanadské divočině máme za sebou. Večer zamíříme do Gravenhurstu na večeři do sympatické hospůdky na břehu jezera. Středa, kdy jsme měli v plánu půjčit člun s motorem, nám nevychází kvůli počasí. Nevadí, podíváme se po okolí. Máme tip na vesničku asi sto kiláků na sever, na místě nás však nečeká nic převratného, tedy na kanadské poměry. Nicméně cestou si všímáme cedule o možnosti lovu pstruhů, hmmm... Cestou zpět se tam stavujeme. Majitel chová pstruhy v soukromém rybníčku, na místě nás ale vítá pouze jeho pes. Chvíli čekáme, ze břehů prohlížíme hladinu, a když pořád nikdo nejde, rozhoduji, že zkusíme štěstí. Napíšeme svá jména na kus papíru, položíme na zamčené dveře přilehlého domu a začínáme chytat. Nesmí se vláčet, tak tedy žížalka. Po pár vteřinách mám na prutu grilovací velikost a ponechávám si ji, Evičce se nedaří, ale i ona to za chvílí zlomí a chytá asi tři kousky menší velikosti - mám háky bez protihrotu, a tak je pouštíme. Přijíždí majitel, lovíme a čekáme, že přijde rovnou k nám. Ale kdepak. Cizím párem na svém pozemku se nijak nevzrušuje, něco kutí vzadu a až po několika minutách s úsměvem zamíří naším směrem. Neuvěřitelně pohodový pán, povídáme o rybách, lidech, Evička chytá druhého pstroužka, jehož osud majitel pečetí, sám nám obě ryby vykuchá, přidá k nim vymraženou láhev s ledem, znovu zabalí a popřeje štastnou cestu. O kus dál se zastavujeme na houbách, v Čechách chodím rád a houby znám. Bereme křemenáče, nádherné žampiony a kozáky- hub je mnoho a prakticky nikdo je nesbírá. Večeři dnes připravuji já, griluji pstroužky, rajčata a houby, dílko se daří a já se z radosti nad svou dokonalostí opíjím ontarijským bílým vínkem slušné kvality. Mám nějakou žvatlavou a tak hurá spát. Čtvrtek, poslední den v divočině, poslední den rybaření. Zastavujeme na náhodu a ocitáme se v ráji- nádherné jezero, panenská příroda a možnost lovu ze skal. Chytáme opět bassy, koupeme se, sluníme. Je to návykově parádní. Jen stěží se zvedáme a přejíždíme na jih opět k břehům Lake Ontario. Kingston - pěkné přístavní město, plavba parníkem kolem Tisíce ostrovů, procházka na Fort Henry a hele v jezeře vidím u břehu velkého kapra, skoro na něj sahám než zamává ploutví a zmizne, také okukujeme místní profíky na motorovém člunu. Odpoledne se přesouváme do Ottavy za Evčinou druhou sestřenkou Markétou, která nám poskytuje azyl na první noc v hlavním městě. V sobotu procházíme Ottawu křížem krážem, od centra přes China Town až k břehům řeky. Úchvatné město, navíc pro nás s perfektní průvodkyní, slunce pálí a je nám moc fajn. Večer jsme pozváni na zahradní barbecue, milí lidé z různých koutů světa, jak už to v Kanadě bývá. Na začátku sice neznáme nikoho, ale ani na vteřinu to nepocítíme, dobře se bavíme, nálada je příjemná a lidé jsou tu k sobě citelně vstřícnější než u nás. Neděle a výlet do quebecké metropole Montrealu. V jednom z nejpěknějších historických koutů Severní Ameriky ale na vlastní kůži zažíváme hurikán. Naše první kroky proto míří přímo do prodejny suvenýrů, kde pořizujeme slušivá igelitová ponča s javorovými listy, následuje krátká procházka liduprázdným centrem, nezdravý oběd, souboj s popelnicemi atakujícími naše zaparkované auto, odlepování pokuty za špatné parkování deštěm přicucnuté na čelní sklo a hurá zpátky do Ottawy. V pondělí podél břehu Ontarijského jezera cílíme do malebné, vinicemi prorostlé oblasti Niagara. Zbývající dny si užíváme Niagarské vodopády z kanadské i americké strany a ochutnáváme místní vyhlášené víno. Všechno krásné musí ale někdy končit, a tak se přiblížil i náš poslední společný den. Balení, můj odjezd do půjčovny, vrácení auta, cesta jednokolejkovým shuttlem na letiště a návrat domů. Evička mě následuje za dva dny po Zuzčině svatbě. První zářijové pondělí se už společně probíráme hromadou fotek- třídíme, upravujeme, vzpomínáme... Závěrem bych chtěl moc poděkovat všem šťastným Šťastným a také Joelovi s Rayenem.
Velikonoční překvapení
Víkend na poslední chvíli...
Tak jsme se s Raggem tak dlouho domlouvali a promýšleli podrobnosti našeho výjezdu na Slapy, až z toho nakonec na poslední chvíli sešlo …
Ve čtvrtek odpoledne se rozhoduji, že na víkend vyrazím na ryby sám. Kolem desáté večer balím, dávám loď na střechu a pěchuju auto. V pátek kolem desáté dopoledne jsem na místě, nakládám loď a Jana si auto odváží na cestu do Německa. Vypadá to na brzký deštík, tak stavím bivi a už v dešti vyrážím položit jednu montáž. Dělám si těstovinky a jak tak prší tak mě přemáhá spánek. Budím se někdy odpoledne, déšť ustal, ale je docela zima se silným větrem a aktivita ryb je minimální. Zjemňuju montáž a celkově si s tím trochu hraju. V noci přichází první kapřík kolem 60cm, pouštím ho ve vodě. Bohužel se k životu probouzí také žáby a je to opět takovej randál, že se nedá spát. Poslouchám přírodu, sem tam se ozve dravec lovící na mělčinách potěr.
V sobotu se dost otepluje, ryby se začínají ukazovat a taky brát. Mám několik pěknejch kaprů kolem sedmi kilo, ryby jsou v dobré kondici, pěkně vybarvené. Nechci je mořit focením samospouští, to až kdyby se povedlo něco většího. Najíždějí jeseteři, luxují prakticky všechno co jim předložím, bohužel se mi nedaří je vyselektovat a užírají potravu kaprům. V noci je celkem klid, jedna sedmdesátka z vyvážky, kdy jsem dal trhací kámen a ještě pomocnou vidličku na jednu bližší lavici, aby se nepředřel vlasec...
V neděli ráno se budím celkem časně a ještě netuším, co mě čeká za fofírek. Jana mě má vyzvednout někdy večer až se vrátí. Volá mi kamarád, že dostal lístky na Kiss do skyboxu, na dnešek. To se nedá odmítnout. Organizuju příjezd Jany na co nejdřívější dobu, jak položím telefon mám pěknou jízdu, bastarda sezobnul krásnej šupi 82cm-10,20kg, krásně vybarvená ryba bez chybičky, mám z něj radost. Fotím, pouštím. Pozoruju Roháče a říkám si, proč mu trvá tak dlouho než vzlétne a v tu ránu ho mám ve vlasci, omotává si křídlo a začíná podivná akce. Potápka je ode mě asi 70 metrů, skáču do lodě, pták doslova blázní, létá, potápí se, čím více se přiblížím, tím je divočejší. Fouká hodně silný vítr, nedá se nic dělat, beru podběrák a ptáka do něj nabírám, v ten moment mě vítr hrne pryč, vyvezená montáž s kamenem se mi zařezává do ruky, pták mě chce uklovat. Překusuju vlasec v jedné ruce držím konec vlasce k montáži a podběrák, druhou chytám fógla za hlavu a vymotávám ho z vlasce. Do toho zmáčknu nějakou fotku, jak jsem to udělal nevím. Pták v pořádku mizí pod hladinou, za chvíli se vynořuje, upřeně se na mě dívá a tedy ten pohled je skoro až nepřátelský :-). Vlasce spojuji a nakonec se to obešlo bez ztráty kytičky.
Cestou na břeh mám nápad a na zkoušku si chystám stativ, kdyby přišel záběr, že si natočím zdolávačku. Je to jakoby domluvené, nachystám a do hodinky je tady jízda, sekám a uvědomuji si, že jsem zapomněl zapnout kameru... Zapínám tedy později, mrkněte na tento odkaz (a laskavě omluvte můj neformální oděv) :
http://www.youtube.com/watch?v=lNUv36FFK5M
Jesík pěkně bojuje a Platium se činí. Pak mi nastává celkem fofr, rychle balit, převést tu hromadu věcí na domluvené místo, naházet do auta a za hodinku už vystupuju u Sazky. Naštěstí je součástí vybavení taky plazmovka, pouštíme hokej a na posledních pět minut zápasu si dáváme od Kissáků pauzu. Skvělé - výhra, koncert famózní a jako bonus "I was made for lovin you baby " . Křepčíme, tančíme, slavíme. To byl hodně dlouhej, ale zatraceně povedej den…
Letos poprvé na kaprech.
